coqui-ai text to speach - první hrátky s češtinou

Published: at 03:00 AM
import torch
from TTS.api import TTS

# input text file
filename = "your_input_file.txt"

# Get device
device =  "cuda" if torch.cuda.is_available()  else "cpu"
speaker = "your_speaker_file.wav"

# Init TTS
tts = TTS("tts_models/multilingual/multi-dataset/xtts_v2").to (device)

def split_file_by_delimiter (filename, delimiter="."):
    with open(filename, 'r') as file:
        text = file.read()  # Read the entire file content

    chunks = text.split(delimiter)  # Split directly using the delimiter

    return chunks


sentances = split_file_by_delimiter(filename)

# Run TTS
for i, s in enumerate(sentances):
    # TTS text with line break
    tts_text = s.strip() + ";\n"
    print(f"{i}  | {tts_text}")

    # Generate audio 
    tts.tts_to_file(text=tts_text, language="cs", speaker_wav=speaker, file_path=f"output-{i}.wav")

find . -type f -name 'output-*.wav' | sort -t- -k2 -n | xargs -I {} echo "file '{}'" | sed 's^./^^' > output-list.txt

ffmpeg -f concat -safe 0 -i output-list.txt -c:a libmp3lame output-cs-innsmouth.mp3

povídka vygenerovaná pomoci Gemmini AI

in the quaint coastal town of Innsmouth, a shadow festered unseen, staining the salt-laden air with an air of unease. The townsfolk, their faces etched with lines born of strange ancestral ties, whispered tales of bygone horrors and a lineage most unnatural. It was within the crumbling walls of the Gilman House, a place shunned even by the gulls, that the darkness found its vessel.

Sarah Gilman, a child of seven, was not as other children. Her eyes, once cerulean pools of innocence, had dimmed into orbs of fathomless black. Her laughter, a melody that should have warmed the heart, now sent shivers down the spines of all who heard it. Sarah was a conduit, a frail bridge between our world and realms better left undisturbed. The change began subtly. At first, it was just the drawings – grotesque figures, their limbs twisted at impossible angles, adorned with spiraling symbols and cryptic runes. Her parents, Walter and Eliza, dismissed these as the flights of a macabre imagination, disturbing yet harmless. But the darkness had taken root, its tendrils burrowing deep within the girl’s soul.

The townsfolk began to notice. Fishers told of nets pulled from the sea, empty save for the shredded remnants of their catch, the surrounding waters roiling with unseen forms. Crows, those harbingers of ill omen, flocked to the Gilman House, their cawing a discordant chorus against the moaning wind. Yet, most troubling of all were the disappearances – a lone farmer vanishing from his fields, a sailor lost from his ship, leaving no trace but whispers carried on the ocean mist.

It was Dr. Armitage, a librarian from Arkham and scholar of the occult, whose arrival broke the town’s fearful silence. He’d studied the lore of Innsmouth, of the blood pact made by Captain Obed Marsh and the foul things that dwelt beneath the waves. He sought proof of that ancient evil, and he found it in Sarah Gilman, in the blasphemous symbols etched on her bedroom walls, and the archaic chants issuing from her lips in the tongues of the forgotten dead. Walter Gilman, blinded by fatherly love, refused to see the truth, while Eliza had descended into a madness of her own, haunted by whispers from beyond. Each night, under the gibbous moon’s baleful light, the transformation progressed. Sarah’s skin took on a sickly pallor, her limbs contorting in ways a human body was never meant to bend. When she spoke, it was no longer her own voice, but a sibilant chorus, a symphony of alien syllables that chilled the blood. One fateful night, the tempest reached its crescendo. The very foundations of the Gilman House seemed to groan against an unseen force. Walter, finally realizing the horror that dwelled within his daughter, sought help from Dr. Armitage. Their plan was desperate: an exorcism, invoking ancient wards and forgotten rites against the possessing entity. The ritual began in the attic, its slanted walls adorned with Sarah’s disturbing artwork. Armitage chanted, his voice trembling yet resolute, while Walter stood watch, his heart a ragged drumbeat within his chest. Sarah writhed upon the floor, her flesh rippling as if harboring a multitude of forms. With each incantation, the air grew dense, heavy with the stench of the abyss.

Then, it emerged. No longer Sarah, or even remotely human, but a blasphemous chimera of writhing tentacles, gaping maws, and a thousand vacant eyes. The room warped in its presence, the very laws of reality shuddering under its unnatural existence. Walter screamed, his mind shattering at the sight, joining his wife in the realms of insanity. Against all odds, Armitage held. He poured forth the last of his mystical knowledge, banishing verses that seared the air and brought tears to the eyes of the unhallowed abomination. Yet, the entity was ancient, its power rooted in the timeless depths. Just as hope seemed lost, with Armitage’s voice faltering and his strength waning, a miracle occurred. From the monstrous form erupted a single ray of pure, untainted light. It was Sarah, her true spirit, fighting for dominion over her violated body. The entity roared in unearthly agony, its tentacles recoiling from the light as if burned. This moment of weakness was all Armitage needed. He completed the final verse, and with a flash that painted the room in blinding white, the horror was cast out.

Sarah collapsed, small and still. Armitage rushed to her side, fearing the worst. But her chest rose and fell in a shallow, steady rhythm. Her eyes, when they fluttered open, were her own once more, clouded not with darkness, but with the bewildered innocence of a child lost.

The ordeal was over, but its toll lay heavy. Walter and Eliza Gilman were but empty shells, their minds permanently lost to the cosmic horrors they had witnessed. Armitage, forever marked by the encounter, returned to Arkham, carrying the burden of his knowledge and a tale too terrible to share with the wider world. And Sarah, the sweet child who had nearly become a portal for nameless abominations, remained in Innsmouth, a silent testament to the lurking darkness and the thin veil that separates our reality from the abyss.

Years passed, and Sarah grew, outwardly no different from the other children of the town. She married, had children of her own, and lived a quiet life by the shore. Yet, those who knew her story, those who saw the flicker of ancient knowledge in her eyes, never fully trusted the peace. They knew that the shadows still lingered, waiting for the day when the veil might weaken once more.

In Innsmouth, the sea breeze carried with it more than salt and seaweed. It carried the echoes of forgotten pacts, the whispers of sleeping gods, and the timeless warning that sometimes, the most profound terrors dwell within the frailest of forms. Just as the ocean depths hold secrets unknowable to man, so too might the depths of a human soul harbor horrors beyond our comprehension.

Překlad pomocí DeepL

V malebném pobřežním městečku Innsmouth se nepozorovaně vznášel stín, který zneklidňoval slaný vzduch. Obyvatelé města, jejichž tváře byly poznamenané vráskami zrozenými z podivných rodových vazeb, si šeptali příběhy o dávných hrůzách a velmi nepřirozeném rodu. V rozpadajících se zdech Gilmanova domu, místa, kterému se vyhýbají i rackové, našla temnota svou schránku.

Sarah Gilmanová, sedmileté dítě, nebyla jako ostatní děti. Její oči, kdysi azurové kaluže nevinnosti, se změnily v bezedné černé koule. Z jejího smíchu, melodie, která měla zahřát u srdce, teď běhal mráz po zádech všem, kdo ji slyšeli. Sára byla prostředníkem, křehkým mostem mezi naším světem a říšemi, které je lepší nechat nerušené. Změna začala nenápadně. Nejprve to byly jen kresby - groteskní postavy s končetinami zkroucenými v nemožných úhlech, zdobené spirálovitými symboly a záhadnými runami. Její rodiče, Walter a Eliza, je odmítali jako výplody děsivé fantazie, znepokojivé, ale neškodné. Temnota však zapustila kořeny a její úponky se zaryly hluboko do dívčiny duše. Měšťané si toho začali všímat. Rybáři vyprávěli o sítích vytažených z moře, prázdných až na roztrhané zbytky úlovků, o okolních vodách, které se hemžily neviditelnými tvary. Vrány, ty předzvěsti zlých znamení, se slétly ke Gilmanovu domu a jejich krákání se stalo nesouhlasným sborem proti sténajícímu větru. Nejvíce znepokojující však byla zmizení - osamělý farmář zmizel ze svých polí, námořník se ztratil ze své lodi a nezanechal po sobě žádnou stopu, jen šepot nesoucí se v mlze oceánu.

Byl to doktor Armitage, knihovník z Arkhamu a znalec okultismu, jehož příjezd prolomil děsivé ticho ve městě. Studoval pověsti o Innsmouthu, o krvavé smlouvě, kterou uzavřel kapitán Obed Marsh, a o odporných věcech, které sídlí pod vlnami. Hledal důkaz toho dávného zla a našel ho v Sarah Gilmanové, v rouhavých symbolech vyrytých na stěnách její ložnice a v archaických zpěvech vycházejících z jejích rtů v jazycích zapomenutých mrtvých.

Walter Gilman, zaslepený otcovskou láskou, odmítal vidět pravdu, zatímco Eliza propadla vlastnímu šílenství, pronásledovaná šepoty ze záhrobí. Každou noc, pod zlověstným svitem měsíce, proměna postupovala. Sářina kůže získávala chorobnou bledost a její končetiny se kroutily tak, jak se lidské tělo nikdy nemělo ohýbat. Když promluvila, nebyl to už její vlastní hlas, ale sykavý chór, symfonie cizích slabik, z nichž mrazilo v žilách.

Jedné osudné noci dosáhla bouře svého crescenda. Zdálo se, že samotné základy Gilmanova domu sténají proti neviditelné síle. Walter si konečně uvědomil, jaká hrůza v jeho dceři přebývá, a vyhledal pomoc doktora Armitage. Jejich plán byl zoufalý: exorcismus, vyvolání prastarých ochranných znamení a zapomenutých obřadů proti posedlé bytosti.

Rituál začal na půdě, jejíž šikmé stěny zdobily Sářiny znepokojivé umělecké práce. Armitage zpíval, hlas se mu chvěl, ale byl rozhodný, zatímco Walter stál na stráži a srdce mu v hrudi trhaně bušilo. Sarah se svíjela na podlaze a její tělo se vlnilo, jako by v sobě skrývalo množství podob. S každým zaklínadlem vzduch houstl a těžkl zápachem propasti. Pak se vynořila. Už to nebyla Sára, ani vzdáleně člověk, ale rouhavá chiméra se svíjejícími se chapadly, zejícími tlamami a tisícem prázdných očí. Místnost se v její přítomnosti pokřivila, samotné zákony reality se pod její nepřirozenou existencí otřásaly. Walter vykřikl, jeho mysl se při tom pohledu roztříštila a připojil se ke své ženě v říši šílenství.

Navzdory všemu se Armitage udržel. Vyléval ze sebe poslední mystické vědomosti a vyháněl verše, které rozpalovaly vzduch a vháněly slzy do očí té nesvaté ohavnosti. Přesto byla entita prastará, její moc byla zakořeněna v hlubinách bezčasí. Když už se zdálo, že je naděje ztracena, když Armitageův hlas slábl a jeho síly ubývaly, stal se zázrak. Z obludné postavy vytryskl jediný paprsek čistého, neposkvrněného světla. Byla to Sarah, její pravý duch, který bojoval o vládu nad jejím znesvářeným tělem. Bytost zařvala v nadpozemské agónii a její chapadla se od světla odvrátila, jako by byla popálená. Tento okamžik slabosti Armitageovi stačil. Dokončil poslední verš a se zábleskem, který zbarvil místnost do oslepující běloby, byla hrůza vyhnána.

Sarah se zhroutila, malá a nehybná. Armitage se k ní vrhl v obavách z nejhoršího. Ale její hrudník se zvedal a klesal v mělkém, stálém rytmu. Když se její oči zachvěly, byly opět její vlastní, zakalené nikoli temnotou, ale zmatenou nevinností ztraceného dítěte.

Těžká zkouška skončila, ale vybrala si vysokou daň. Walter a Eliza Gilmanovi byli jen prázdné skořápky, jejich mysl byla navždy ztracena pro vesmírné hrůzy, jichž byli svědky. Armitage, navždy poznamenaný tímto setkáním, se vrátil do Arkhamu a nesl si břemeno svých znalostí a příběh příliš strašný na to, aby se o něj podělil s okolním světem. A Sára, sladké dítě, které se málem stalo portálem pro bezejmenné ohavnosti, zůstala v Innsmouthu jako tiché svědectví o číhající temnotě a tenkém závoji, který odděluje naši realitu od propasti.

Roky plynuly a Sára rostla, navenek se nijak nelišila od ostatních dětí ve městě. Vdala se, měla vlastní děti a žila klidným životem na pobřeží. Přesto ti, kdo znali její příběh, ti, kdo viděli záblesk dávného poznání v jejích očích, nikdy plně nedůvěřovali klidu. Věděli, že stíny stále přetrvávají a čekají na den, kdy závoj opět zeslábne.

V Innsmouthu s sebou mořský vánek nesl víc než jen sůl a chaluhy. Nesl ozvěny zapomenutých paktů, šepot spících bohů a nadčasové varování, že někdy ty nejhlubší hrůzy přebývají v těch nejkřehčích formách. Stejně jako hlubiny oceánu skrývají pro člověka nepoznatelná tajemství, tak i hlubiny lidské duše mohou skrývat hrůzy, které jsou pro nás nepochopitelné.